Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 19.4.2012

AKIM je starší pes křížence NO

hodný, poslušný, věk asi deset let

přivezen 30.9.2008 z Pastvin.

 p1010034.jpg

Akim s námi žil čtyři roky. Když přišel, byl paličatý, nevrlý, asi taky hodně zmatený. Časem se stal naším výborným hlídačem a společníkem. Byl hodný, na procházky s ním mohli chodit i děti (samozřejmě za doprovodu dospělých). Měl adoptivní paničku, které tímto chci velice poděkovat.

 

Několikrát absolvoval voříškiádu, vyhrál ve více kategoriích, dítě a pes, jako veterán byl druhý. A nakonec skončil jako celkový vítěz Voříškiády. Celkovým vítězem se stal i další rok, a také byl druhý ve veteránech.

 

Akimku, snažili jsme se ti tvůj život u nás zpříjemnit, co to šlo, snad se nám to povedlo. Tušili jsme, že se tvůj konec blíží, jen jsme si to nechtěli připustit. A ono to přišlo, 18. 4. 2012 byl krásný slunečný den a ty ses rozhodl nás opustit, je tu po tobě prázdno, byl jsi z těch, co se zaryjí do srdce, budeš tu chybět.

 

 

 

DĚDOUŠEK – byl hodně starý pes (16). Odchycen 3.9.2010 na žambereckém letišti. Byl ve velice zbídačeném stavu, momentálně mu však kromě toho, že je slepý a hluchý nic nechybí.

Dědoušek nás opustil 11.3.2012, budeme na tebe také vzpomínat jen v dobrém, byl jsi takový malý šmudla.

 

 

AKTUALIZACE 11.2.2010

FERDA

 

FERDA - nalezenec malého vzrůstu, jedenáct let, špatně slyší, ale jinak velice čiperný, také by si zasloužil dožít u někoho hodného v domečku se zahrádkou. Ferda je již u nás více než rok, je opravdu nenáročný pejsek, ke spokojenosti mu postačí trochu lásky a pohlazení, bude vděčný a tichý společník. Najde se někdo, aby nemusel prožít další mrazivou zimu v našem útulku?     
Od doby, kdy jsem psala tento příspěvek, uběhly už další dva roky. Ferda je tedy u nás již tři roky, už ani nedoufáme, že by se pro Ferdu našel nový domov. Ferda je u nás spokojený. Ale určitě bychom přivítali, pokud by chtěl Ferdu někdo adoptovat na dálku.
Ferdova adoptivní majitelka je  paní KLÁRA SUCHÁ, PRAHA , děkujeme.
Ferda nám onemocněl, a tak díky jeho adoptivní paničce mohl dostat dražší léky, a tak se zase uzdravil. Takže tímto paní Suché moc děkujeme za Ferdu.
Jinak je už úplně hluchý, ale to už je k jeho věku. Je takový náš maskot, ani si to nedovedeme bez něj na útulku představit, každá zima je pro něj rok od roku těžší a těžší
 

20. 12. 2009 dopoledne nás Ferda opustil a odešel do psího nebíčka. Tyto vánoce v útulku, které se konaly 19.12. byly jeho poslední, to jsme ještě nikdo ani netušili, že další den se s ním tak náhle rozloučíme. Ferda k nám přišel 17.3. 2006, takže u nás byl skoro čtyři roky. Ferďásku budeš nám chybět !   Také moc děkujeme jeho adoptivní paničce paní Kláře Suché za její podporu pro Ferdu. MOC DĚKUJEME a omlouvám se, že jsem si neuložila na Vás kontakt, pokud si to přečtete, tak Vás prosím, ozvěte se nám, ještě jednou děkuji.

 

 

 

 Obrazek
 

 

 

 

BRYT

Přišel k nám od původního majitele 18.12.06. Bohužel páníček mu zemřel. Je to osmiletý kříženec NO s dobrmanem, dobrý hlídač. Určitě by si zasloužil dožít u hodného pána v domku se zahradou, kterou by velice dobře ohlídal. Svého nového pána bude mít velice rád. I přes jeho velikost i on čeká na pohlazení a je za něj moc vděčný.

Bohužel Bryt se nového domova nedočkal. 16. 1. 09 jsem ráno přišla na útulek a už od brány se mi zdálo něco neobvyklého. Ano zvyknete si, že Vás vítají mohutným štěkotem, a tento den bylo takové zvláštní ticho. Moje první kroky každý den byly právě k Brytovi, chodil ven jako první, ale bohužel za okamžik jsem věděla, co to ticho znamená. Bryt spal, tentokrát již však na vždy, proto to ticho. Žil s námi tři roky, a když ho přivedli na dvou vodítkách, mával se dvěma chlapi, koš na čumáku vypadal, jako kdyby byl nějaký zabiják, ale on byl jen vyděšený, protože byl poprvé vytržený ze svého domova. Díky tomu, že rád mlsal, tak jsme si na sebe rychle zvykli a neměli spolu žádné problémy. Za ty roky byl takový náš maskot, obr jedno ucho nahoru, druhé dolů, prostě byl nezaměnitelný. Jestli existuje psí nebíčko, tak se tam má určitě dobře.

 

 

BOB

 

Bob k nám byl přivezen v bezvědomí, s otevřenou zlomeninou zadní packy. Okamžitě musel být operován. Operaci zvládl bez problémů, ale když se probral, bohužel jsme zjistili, že to není jediný jeho problém. I přední packa byla zasažena a musela být amputována.

Bob byl statečný a trpělivý. Zanedlouho běhal po třech, jako by to bylo přirozené, ani vyskočit na křeslo mu nedělalo žádný problém. Mysleli jsme si, že kvůli tomuto handicapu zůstane na útulku jako náš maskot. Ale jaké bylo naše překvapení, když se objevili dva mladí lidé, kteří měli o Boba zájem. Neodradilo je ani to, že Boba čekala ještě jedna operace (vyndání šroubů), a odvezli si ho. Přece jen ještě existují lidi z dobrým srdcem!

 

 

 

BLÁZÍNEK BEN

 

V nedaleké obci byla pro týrání odebrána dvě štěňata. Pejskům bylo asi sedm měsíců a celý svůj dosavadní život žili v otřesných podmínkách, často bez vody a žrádla. Jeden byl vyděšený, ale v pohodě si rychle přivykl na prostorný kotec, pravidelné venčení, a hlavně na krmení. Druhý pejsek ale jen kousal kolem sebe, narážel do stěn kotce, až jsme měli strach, že sám sobě ublíží. Dala jsem mu jméno Ben, ale sama pro sebe jsem mu říkala Blázínek. Když jsem mu uklízela, z boudy se ozývalo jen strašné vrčení. Byl tak mladý a hezký, říkala jsem si, ten si přece musí zvyknout na lidi! Sundali jsme z boudy střechu, a já pak dlouhé hodiny nad boudou stála, házela mu piškoty, pamlsky a povídala si s ním, někdy jsem si jako blázínek připadala sama. Ale mé počínání nakonec přineslo úspěch! Beníček za mnou začal vycházet do kotce a bral si z mé ruky piškoty. Brzy pochopil, že mu neublížím a nechal se pohladit. Moje doteky se mu líbily, poznal, že ruka umí také něco příjemnějšího než jenom rány.

A už jsme měli vyhráno! Ben se naučil chodit na vodítku a byl moc poslušný. Zanedlouho si ho vybrala nová panička. Chodila s ním za námi na návštěvy a moc ho chválila, proto pro nás bylo velkým a nepříjemným překvapením, když nám ho po necelém roce vrátila.

Takové chování nepochopím, vždyť pejsci jsou živí tvorové se srdíčkem! A tento potřebuje jen trochu více péče a trpělivosti, ale zato se odvděčí svou věrností a láskou. To přece zato stojí!  Dnes už je Ben umístěn v nové rodině a budeme mu přát, aby to už bylo napořád.

                 

DINO

 

Dino je staford, přesněji stafordšírský teriér. Někdo by řekl bojové plemeno, ale ti co v našem útulku Dina poznali, na vlastní oči se přesvědčili, že i takového psa dokáže člověk zlomit. Když ho k nám přivezli, byl mu necelý rok, ale už tak mladý měl špatné zkušenosti s lidmi, hlavně s muži. Měl ukousnuté ucho, to nasvědčovalo, na co byl asi cvičen. Měl perfektní přivolání, chodil u nohy bez vodítka. Dlouho trvalo, než dostal odvahu a přiblížil se v útulku k pánskému osazenstvu, s námi, ženami, problém neměl. Zato návštěvní dny pro něho byly utrpením, schovával se v boudě, v lepším případě v koutě kotce. Toto chování trvalo asi rok, než se přesvědčil, že je v bezpečí. Přestože o něho byl zájem, nechtěl s nikým odejít. Až jednou si ho vyhlídla panička, chodila za ním, brala si ho na procházky, a pak si ho odvedla.

Ale, bohužel, po pár měsících se vrátil. Utvrdil nás v tom, čeho jsme se bály, že byl učen na psí zápasy, v novém domově se jednou dostal ze zahrady a byl problém, potrhal psa. Tak jsme se dohodli a Dina si vzali zpět. Pomalu už jsme nedoufali, že i po tomto incidentu se najde

někdo, kdo s ním bude mít trpělivost. Ale přece jen se našla rodina, která, přestože jsme ji bez obalu řekli, co má Dino za problém, si ho odvedla.

Zatím je u nich pět měsíců. Nedávno nám přivezli fotky. Dino je u nich evidentně spokojený a jeho nová rodina s ním také. Doufám, že se na tom nic nezmění. Přejeme Dinovi spokojený život!

 


Smutný příběh

 

22.10.2008

Tento smutný příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické "chovatele" a ty, co chovají jen pro peníze.

Nepamatuji si moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva. Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás někdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některá piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Poslouchám tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!" ale nikdy si nás nikdo nevezme. Moje sestra umřela minulou noc, když bylo v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného těla. Slyšel jsem je hovořit, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.

Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se hodně zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím. Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel povědět něco smutného mojí milované rodině, neboť vypadali strašně nešťastní. Zaslechl jsem něco jako "silná dysplazie kloubů" a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích" a že moje rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takovou smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velice rád. Už mám 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí jen se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým by jsem měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku hovořit, že "asi nastal ten čas".

Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech". Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí. Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí. Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Praví, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte", řekl veterinář, "štěňátka v pet-shopech nepochází od etických chovatelů". Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!

 

 
                                             

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky NAŠLI DOMOV 2012